BRENTA - Via delle Bocchette
Brenta má magický vliv na turisty i na fotografy. Její chladivé stěny, náladově měnící se barvy, její křehké tvary, vyvolávající neuvěřitelnou hru světel a stínů, vtahují omámeného objevovatele neuvěřitelných tvarů do víru svých fantastických forem.Jedna z nejkrásnějších zajištěných "železných" cest v celých Alpách se nazývá "Via delle Bochette" a vede po divoce rozeklaném hřebenu Brenty. Vysokohorského turistu přivádí do míst, která byla dříve jen výsadou horolezců.
Zájezd Val di Sole - Údolí slunce ZDE
Brenta patří k nejznámějším horským skupinám jižních Alp. Představuje 25 km dlouhý, skalnatý hřbet, vypínající se západně od řeky Adiže v severoitalské provincii Trentino.
Přesnější vymezení Brenty na východě tvoří romantické údolí Val di Non, kterým protéká říčka Noce. Ta se sem stáčí ze severu, z údolí Val di Sole, kde Brentu také ohraničuje. Západní hranice skupiny sleduje silnice, vedoucí přes "Královnu zimních sportů", Madonnu di Campiglio, a dále přes Pinzolo, vesničku s nejhezčím kostelem v Trentinu, a pokračuje údolím Val Rendena podél řeky Sarca. Ta tvoří i jižní hranici skupiny Brenta.
Zmíněná řeka Adiže se považuje za západní hranici Dolomit. Podle tohoto kritéria by tedy Brenta již k Dolomitům nepatřila. Geologicky i morfologicky však tvoří jeden celek. Na první pohled si jsou obě skupiny velmi podobné. To, co je typické pro Dolomity, se u Brenty projevuje ještě výrazněji: Štíty a skalní věže jsou ještě rozeklanější, členitost a divokost skalních stěn ještě bizarnější než kde jinde. Spektakulární pohled na měnící se barvy těchto skalních gigantů od tajemně šedé, přes sladce oranžovou až po nafialověle červenou bere dech nejen návštěvníkům, ale znovu a znovu překvapuje i místní obyvatele.
Slavný horolezec Toni Hiebeler Brentu obdivně nazývá "dokonalými Dolomitami". Horolezci i geologové se bezvýsledně dohadují, zda je krásnější skupina Rosengarten s charakteristickými zuby a jehlami, nebo pruhovaná Sella; někdo nedá dopustit na Marmoladu s vyplazenými jazyky ledovců, jiný na nádherné hrany Cimone anebo na kolos Sas Long, někdo je zamilovaný do zcela originálního skalního cimbuří Tre Cime, anebo do deskovitých pásem Antelaa, jiný se nemůže vynadívat na zubatou korunu Tre Scarpieri; přátelé alpinistických rarit oduševněle hovoří o robustním Pelmu anebo o stěně Civetty.
Každý najde svůj oblíbený vrchol. Vše potom harmonicky spojuje skupina Brenta. Ta je centrem extrémního horolezectví, a zároveň rájem svátečních výletníků.
Dvanáct malých ledovců na západní straně hlavního hřebene, mnoho divokých bystřin a k tomu pestrá paleta vysokohorské vegetace umocňují pyšnou krásu Brenty. Trochu zasněný přídech dodává majestátním skalám množství pozoruhodných jezírek. Snad nejzvláštnější z nich je jezírko Lago di Tovel na severovýchodě. V důsledku přítomnosti mikroorganismů ve vodě dostávala voda jezírka v horkých letních měsících temně červené zabarvení. Patrně znečištění okolního prostředí způsobilo, že se tento neobvyklý jev již v posledních letech neopakuje.
Největší uměle vytvořené jezero v celé provincii Trentino je Lago di Santa Giustina u vísky Cles v klidném údolí Val di Non. Jeho plocha zaujímá více než 4 km2 a od roku 1951 zadržuje vody říček Noce a Novella.
Velice malebnou polohu mají jezírka ledovcového původu Lago di Toblino a Lago di Santa Massenza. Leží u příjezdové silnice od Trenta na jihovýchodě. Zcela jiného původu je Lago di Molveno na východě Brenty, odkud její skalní stěny působí obzvláště impozantně. Vzniklo v dávných dobách odtrhnutím a sesuvem části hory a zatarasením údolí.
Úzký, táhlý hřeben Brenty připomíná jemnou krajku, zdobící okolní sytězelené pastviny. V průběhu celého skalního hřebene se soustřeiuje až nepředstavitelný sled krajních kontrastů mohutnosti a lehkosti, že by člověk při troše fantazie uvěřil, že jde o gotické veledílo. Ale nikoliv geniální pan stavitel, nýbrž příroda sama byla citlivým architektem těchto mnohostranných tvarů.
